Recenze
...co na to ostatní?
Album HOME
Celkový čas: 51:42
Skladby: Long Time Gone, Landslide, Travelin' Soldier, Truth No. 2, White Trash Wedding, A Home, More Love, I Believe in Love, Tortured, Tangled Hearts, Lil' Jack Slade, Godspeed (Sweet Dreams), Top Off The World
Vydavatel: Sony Music / Bonton
MusicServer drží prst na tepu doby paradoxně i tím, že píše nejen o široce módních hudebních trendech, ale i o country či bluegrassu (viz nedávné recenze na alba Roberta Křesťana, Johnnyho Cashe či Shanii Twain). Country má u nás dost početnou obec příznivců, i když o kvalitách české country bychom mohli široce diskutovat. Pojďme se ale podívat na aktuální album "Home" dívčího tria Dixie Chicks, jehož recenzi jsme ani nemohli lépe načasovat. Deska nedávno obdržela čtyři zlaté gramofónky, včetně Grammy za nejlepší countryové album roku 2002. Dixie Chicks představují špičku ve svém oboru. "Home", třetí studiové album Dixie Chicks, není čistě countryové, velký prostor zde mají bluegrassové vlivy - že se umějí pěkně rozparádit, ukazují Chicks například ve "White Trash Wedding". Příjemná na poslech je dřevnost zvuku a použití tradičních nástrojů, protože je-li něco opravdu slizké, pak je to syntetický countrypop. Zde se podařilo dát dohromady vkus a líbivost. Můžeme si vychutnat instrumentální jízdu "Lil' Jack Slade" (taktéž Grammy za nejlepší countryovou instrumetálku), slušně vystavěné melodie opentlené muzikantskými fórky, i tklivé balady, u nichž záleží jen na posluchači, kde se nachází jeho přípustná hranice sentimentu - typickým reprezentantem této sorty skladeb je "I Believe in Love". Co je bez pochyb, je sezpívanost Natalie, Emily a Martie. Zpívají v dokonalých harmoniích a je třeba je za to pochválit, i když u countryových vokalistek se to jaksi automaticky předpokládá. Jsou posíleny zručnými muzikanty, album má kvalitní produkci i zvuk. I pro country, pokud má široce bodovat, platí, že děvčata se svým managementem dbají na image nebo na webové stránky. A jako milý detail uveďme, že "Home" obdrželo Grammy za vůbec nejlepší booklet roku. Country, původně lidová americká hudba, je sice plná klišé a pro Středoevropana legračních romantických prvků, ale také je v USA nesmírně populární a zachovává si svůj inspirační vliv i na rockery a dá se využít i docela invenčně, příkladem budiž projekt A Camp. Pro mne osobně nejsou countryové desky nutnou každodenní potravou, avšak pokud se to dělá s fortelem a grácií jako v případě Dixie Chicks, rád si občas pro zpestření jejich "Home" pustím.zdroj: musicserver.cz
DVD An Evening With The Dixie Chicks
Celkový čas: cca 90 min.
Skladby: Long Time Gone, Landslide, Travelin' Soldier, Truth No. 2, White Trash Wedding, A Home, More Love, I Believe In Love, Tortured Tangled Hearts, Lil' Jack Slade, Godspeed (Sweet Dreams), Top Of The World, Wide Open Spaces, Cowboy Take Me Away, Goodbye Earl, Sin Wagon
Vydavatel: Sony Music / Bonton
Ač u nás nejsou Dixie Chicks příliš známé, ve světě a převážně v Americe se momentálně řadí mezi nejúspěšnější kapely. Hovoří o tom nejen prodejnost jejich alb ("Wide Open Spaces" - dvanáct milionů, "Fly" - deset milionů a "Home" zatím šest milionů), ale i počet nasbíraných cen a vyprodaná turné po celém světě. Mohou se chlubit například tím, že album "Wide Open Spaces" je nejprodávanější debut v historii country nebo že singl "Ready To Run" je druhým nejprodávanějším singlem v prvním týdnu od vydání. Lepší už byl akorát Garth Brooks. K tomu přičtěte deset cen Grammy a stejný počet ocenění na Country Music Awards. Toto všechno dělá z Dixie Chicks nejúspěšnější ženskou kapelu historie. V zámoří jim momentálně vychází nové DVD s názvem "Top Of The World Tour", ale k nám se zatím dostává se skoro ročním zpožděním jejich první DVD "An Evening With The Dixie Chicks". Abych se hned přiznal, moje zkušenosti z country koncerty jsou vcelku mizivé. Mám možnost srovnávat pouze s výborným koncertem Gartha Brookse v Central Parku a s několika živými vystoupeními LeAnn Rimes a Faith Hill, ale musím říct, že tento koncert mě prostě dostal. Jeho hlavním účelem bylo představit poslední album "Home", které stylově hodně ovlivnil veleúspěšný soundtrack k filmu "Bratříčku, kde jsi?". Místo pro v podstatě unplugged koncert bylo vybráno skvěle. Vše se odehrálo v divadle Kodak Theatre v Hollywoodu, ve kterém se konají takové akce jako předávání cen Grammy nebo finále American Idol. Nad pódiem, kde trio hraje s doprovodnou kapelou, jsou osazeny ještě jakési přídavné galerie, takže to v konečném efektu vypadá, že Dixie Chicks hrají obklopeny ze všech stran svými fanoušky a příznivci. Ti a ještě další faktory jako třeba nasvícení vytváří nádhernou atmosféru celého koncertu. I když jsou v Kodak Theatre sedadla jako v každém jiném divadlem, publikum je prakticky vůbec neupotřebí. Už s prvními tóny všichni v hledišti vstanou a nesednou si až do konce. Setlist koncertu, respektive jeho první část, odpovídá přesně pořadí písniček na desce "Home" (recenze zde). Pravdou je, že Dixie Chicks jsou naživo ještě lepší než na albu. Natalie Maines (kytara), Martie Maguire (housle, viola, mandolína) a Emily Robinson (banjo a dobro) nejenže skvěle zpívají, ale i mistrně ovládají své nástroje. Celý koncert začíná pěkně od podlahy "Long Time Gone" a trio hned zpočátku roztleská diváky. Druhou skladbou je pomalejší "Landslide", kterou napsala Stevie Nicks pro Fleetwood Mac. Další písničkou je válkou ve Vietnamu inspirovaná "Travelin' Soldier" s válečným maršem na konci, ve které se obzvlášť blýskne Martie na violu. Dixie Chicks měly problém s jinou válkou. Když se veřejně postavily proti válce v Iráku, vysloužily si za to opovržení válkychtivé Ameriky, jejich písničky přestala hrát rádia a tento incident je hlavní příčinou relativně nízkého prodeje alba "Home". Podle Natalie sice nikdo neví, co je pravda číslo jedna, ale přesto další písničkou je příjemná svižná "Truth No. 2" se skvělým banjovým sólem Emily. Po poměrně dlouhém monologu Martie o jejím manželství následuje doslova country nářez v podobě "White Trash Wedding", který i ty největší lenochy musí zvednout ze židle. Natalie zde háže svojí blonďatou vyfoukanou hřívou tak divoce, že by se za to nemusel stydět leckterý metalový zpěvák. Navíc při téhle písničce musím ocenit vynikající individuální výkony členů doprovodné skupiny. Sóla na mandolínu a akustickou kytaru jsou opravdovým bonbónkem. Ano, tahle písnička patří určitě k jednomu z mnoha vrcholů tohoto DVD-čka. O zklidnění se postará titulní pomalá "A Home". I další písnička "More Love" nepatří mezi nejrychlejší a Dixie Chicks v ní pomocí irské flétny tak trošku připomínají, odkud se vlastně vzalo country. Následující melancholická "I Believe In Love" je písnička, kterou tyto dámy hrály na koncertě Tribute To Heroes. Po tomto smutnějším a pomalejším bloku rozhopsá publikum "Tortured Tangled Hearts" a poté se strhne na pódiu přímo country bouře při vynikající instrumentálce "Lil' Jack Slade", ve které excelují všichni muzikanti včetně členek Dixie Chicks v krátkých sólech. Po tomto dalším vrcholu koncertu jsem si poprvé všiml, díky upozornění Natalie, že Emily je těhotná. Podle velikosti bříška a hlavně podle data narození jejího syna byla v době konání koncertu zhruba v sedmém měsíci těhotenství. Za její výkon, kdy v podstatě ustála a odehrála bez sebemenšího zaváhání celý koncert, jí skládám hlubokou poklonu. O dětech je i následující balada s nádhernou melodií "Godspeed (Sweet Dreams)". Poslední písničkou na albu, ale také před přídavky je excelentní "Top Of The World". Zde název opravdu neklame. Ke zpěvu Natalie se postupně připojují další nástroje a písnička až do konce graduje s opravdovou lahůdkou ve finále, kde se připojí i malý symfonický orchestr. Vše je skvěle nazvučeno, takže máte pocit, že Dixie Chicks se jakoby mávnutím kouzelného proutku ocitly ve filharmonii. Teprve až jako přídavky byly zařazeny ty největší hity. Prvním je song "Wide Open Spaces" ze stejnojmenné desky, kterým prorazily na výsluní světové country scény. Je poznat, že publikum bylo natěšeno právě na takovéhle hitovky, protože okamžitě začíná sborově zpívat. Ale to není vše. Dixie Chicks vytahují další eso v podobě romantické "Cowboy Take Me Away", kde už zpívají opravdu všichni. Malí, velcí, mladí nebo staří, kluci nebo holky, prostě všichni tuto písničku doslova prožívají. Asi nejvíce to ovšem v publiku začne vřít, když spustí jeden z největších hitů "Goodbye Earl". Při téhle dupavé skladbě nejenže všichni zpívají, ale celé divadlo začne tleskat a tancovat. Z nastoleného tempa nespustí ani při poslední "Sin Wagon". Dixie Chicks se loučí pěkně zostra a naposledy nám ukáží své muzikantské umění a Natalie, která by mohla vcelku směle kandidovat na zpěvačku s největší pusou i své pěvecké kvality. Tak končí skvělý koncert. I když toto DVD rozhodně nemůže obsahově konkurovat třeba "Four Flicks" od Rolling Stones, myslím, že stojí za to. K úplné spokojenosti mi ale některé věci chybí. Bonusový materiál se skládá pouze z diskografie a biografie skupiny. Mohl by třeba obsahovat nějaké nahrávky ze zákulisí. U zvuku je možno vybírat ze dvou variant a to z obyčejného sterea a Dolby Surround 5.1. Sice by se hodil zvuk v DTS, ale taková chyba to není. Co ale daleko více chybí, jsou titulky. Stačily by alespoň na povídání mezi jednotlivými písničkami, protože takto člověk, který neumí moc dobře anglicky, neví, proč se vlastně publikum při poměrně dlouhých monolozích Natalie směje. Ale abych se přiznal, všechny tyto mínusy u mě přebil zážitek z koncertu samotného. Navíc pro zase hovoří pěkné skoro knižní zpracování obalu s obsáhlou knížečkou uvnitř, kde se dočtete spousty zajímavých informací o koncertě a o albu "Home". Dixie Chicks na tomto DVD dokazují, že jim právem náleží onen výše zmiňovaný titul nejúspěšnější ženská skupina všech dob, a myslím, že docela s úspěchem šlapou na paty i svým mužským kolegům. Shrnul bych to takto. Pro všechny fanoušky country je skoro povinností se na toto DVD alespoň kouknout. A ostatní ať to berou jako doporučení. Například ze mě se stal během hodinky a půl fanoušek tohoto tria a s velkým napětím už očekávám další živé DVDčko "Top Of The World Tour".zdroj: musicserver.cz
Album TAKING THE LONG WAY
Vydáno: 24.08.2006 05:00 v sekci Recenze - Tomáš Parkan
Jó, tyhle holky z Dallasu, to je něco. Zpívají country, jsou slavné po celém světě, sbírají ceny Grammy, jako by na stromech rostly, a alba prodávají po milionech. A pořád jim to není málo. Novinkou "Taking The Long Way" Dixie Chicks příznivce rozhodně ztrácet nebudou, spíše jich zase několik set tisíc přibude.
9/10Celkový čas: 66:35
Skladby: The Long Way Around, Easy Silence, Not Ready To Make Nice, Everybody Knows, Bitter End, Lullaby, Lubbock Or Leave It, Silent House, Favorite Year, Voice Inside My Head, I Like It, Baby Hold On, So Hard, I Hope
Vydavatel: Sony BMG
I když to na první pohled možná nevypadá, je country i u nás jedním z nejoblíbenějších stylů vůbec. Však to není tak dlouho, co s naprostým přehledem vedlo poslechovost rádií Country rádio, díky němuž se na tento styl často v bloku s folkem dalo i několik dalších stanic. Ovšem nebudeme si nic nalhávat, česká country (kam, ale neřadím bluegrass či folk), je zatím v pozici hlavně neztratit stopu v pronásledování country světové respektive hlavně té americké, která se v posledních několika málo letech velice svižně zvedá z jakéhosi balastu. A tak ten, kdo si chce poslechnout kvalitní country, musí zabrousit především za oceán, tedy ten Atlantický, kde už nějaký čas září skupina Dixie Chicks. A nezabránila jim v tom ani veřejná kritika politiky prezidenta Bushe a jeho tažení do Iráku. Po velmi úspěšném albu "Home" letos přicházejí s novinkou "Taking The Long Way".Dixie Chicks patří mezi jedny z mála country megahvězd, které si píšou hudbu samy a nahrávají si i nástroje, což je na deskách znát hlavně daleko větší svázaností s jednotlivými písničkami. A navíc se nebojí i lehce riskovat. Zatímco předchozí "Home" měla v sobě hodně folkových a především bluegrassových prvků, novinku "Taking The Long Way" okořenily dámy trošku jiným způsobem. Přizvaly si k nahrávání producenta Ricka Rubina, který (snad s výjimkou desek Johna Cashe) má ke country poněkud daleko. Pod jeho křídla patří například Slayer, System Of A Down, Red Hot Chili Peppers, Slipknot nebo třeba Public Enemy. Tato squadra napovídá tomu, že Dixie Chicks tentokráte zamířily do trošku tvrdší oblasti, i když jedním dechem dodávám, že si zachovaly svoji tvář.Těžko zařadit "Taking The Long Way" například do škatulky country-rock, ale už úvodní "The Long Way Around" ukazuje vliv Rubina na celou desku. Do klasických country postupů vhodně vkomponoval ty rockové, z čehož vznikl velice zajímavý a hlavně svěží zvuk, což je krásně slyšet v "Not Ready To Make Nice". I když se převážná část desky nese hlavně ve středním tempu, Natalie, Emily a Martie to vždycky uměly pořádně rozjet a tentokrát se vyřádily v rock'n'rollové "Lubbock Or Leave It" s výborným banjo sólem. Pohodovou atmosféru alba dokresluje neskutečně hravá a bezstarostná "I Like It".Protipólem předcházejících písniček je takové připomenutí, že tyto dámy jsou už nějaký čas pod čepcem a nějaký čas už vychovávají své ratolesti. Název "Lullaby" ("Ukolébavka" - pozn. red.) je ostatně více než výmluvný. Co mě ovšem nejen na této desce uchvacuje, je schopnost přejít z klasického country na smyčcový orchestr, jako by to byla naprosto samozřejmá věc. I když to může znít kýčovitě, v podání téhle skupiny to spíše umocňuje celkový dojem z písniček a je celkem jedno, jestli to je v pomalé "Easy Silence" nebo v o něco rychlejší "Not Ready To Make Nice". Takřka bez výjimek je každá písnička na "Taking The Long Way" něčím zajímavá, ovšem o jedné z nich se prostě musím zmínit. Na poslední "I Hope" se nejen autorsky, ale i hlasově podílel Keb'Mo' a výsledkem je prostě lahůdka - bluesově laděná a melodicky excelentní písnička, kde se ukazuje skvělá sezpívanost dočasného kvarteta. Být v americké akademii, mám jednoho kandidáta na Grammy za nejlepší spolupráci.Velice krátce se musím zmínit o textové a grafické stránce alba. Dixie Chicks už za sebou nechaly dávno kovboje, ranče a dobytek, zpívají prostě o tom, co prožívají - stereotypy, životní zklamání a nebojí se opětovně píchnout do svého politického angažování se. Co se týče bookletu, jestliže kolega Parikrupa chválil ten z "Home", pak já si dovolím tvrdit, že ten z "Taking The Long Way" je ještě povedenější.Abych se přiznal, snad s výjimkou alb Gartha Brookse a několika málo dalších umělců mě po nějakém čase většina nových country desek začne dost nudit. U "Taking The Long Way" je tomu přesně naopak. Je neuvěřitelně pestrá, nasávající do sebe vyváženým způsobem spoustu okolních vlivů z různých žánrů, skrývající spoustu hudebních pikantností a přitom stále country. Umí být vážná i hravá, instrumentálně výborná a textově zajímavá - zkrátka country par excelence.
zdroj: musicserver.cz
Album Court Yard Hounds
Možná jste už zaregistrovali (ale spíš ne), že v poslední době se o Dixie Chicks moc nepíše. Dámy si daly před časem pauzu. Jenže ve chvíli, kdy se dvě z nich - Emily Robison a Martie Maguire - chtěly vrátit na hudební scénu, Natalie Maines ještě připravená nebyla. A tak vznikly Court Yard Hounds.
7/10
Vydáno: 17.5.2010
Celkový čas: 48:32
Skladby: Skyline, The Coast, Delight (Something New Under The Sun), See You In The Spring (featuring Jakob Dylan), Ain't No Son, Fairytale, I Miss You, Gracefully, April's Love, Then Again, It Didn't Make A Sound, Fear Of Wasted Time
Vydavatel: Sony Music
Court Yard Hounds je tedy bokovka Dixie Chicks, ale jestli se někdo těší na v podstatě nové album DC, toho zklamu. Ony totiž jako Dixie Chicks neznějí. A je to do velké míry i pochopitelné. Každý, kdo viděl nějaký koncert tohoto tria, musel pochopit, že divoška Natalie tvoří značnou protiváhu k vážnějšímu zbytku skupiny. A není tomu zřejmě jen na koncertech, ale i při skládání a především pak nahrávání hudby, nehledě na to, že alba Dixie Chicks obvykle produkuje někdo mimo skupinu, jako třeba Rick Rubin v případě posledního "Taking The Long Way". "Court Yard Hounds" si ale Emily a Martie stvořily v podstatné míře samy. Napsaly všechny písničky a album si i za pomoci Jima Scotta produkovaly. Vše toto znamená, že je jejich nahrávka o poznání poetičtější a uhlazenější. Částečně za to může pochopitelně i absence drsnějšího zpěvu Natalie, která má jinak v případě Dixie Chicks hlavní slovo. Rozhodně to ale neznamená, že by byl výsledek nudný, utahaný nebo uspávající. Ono má totiž tohle album mnoho poloh a na rozdíl od jeho obalu umí hrát i různými barvami i náladami. Dokáže být poměrně melancholické i docela optimistické. Jako by se Court Yard Hounds rozhodly provést posluchače po co nejvíce podobách country. V tom tak prohlubují tvorbu domovské kapely. Od klasického country zabloudí k bluegrass, některé písničky jsou laděné hodně do folku, až toho akustického, a v několika momentech si zalaškují i s rockem. Kupříkladu taková "Ain't No Son" je již čistý country-rock, daleko tvrdší, než jaký za dosavadní kariéru předvedly. Velmi odlehčené country si pak vystřihly v prosluněném a hodně povedeném singlu "The Coast" a s naivitou laškují v "I Miss You". Jestli se na desce něco opravdu povedlo, pak je to její rytmická stránka. Jsou totiž možná věci, které si na první poslech neuvědomíte, ale způsob, jakým si dámy hrají s rytmy, jak si s nimi doslova pohazují, vás jednoduše k téhle desce přitáhne. Zajímavostí je, že stylové vyznění desky jako celku se trefuje někam mezi Shawn Colvin a starší nahrávky Sheryl Crow, což, jak jistě uznáte, nemusí být vůbec špatná vizitka. Jenže k tomuto srovnání navíc napomáhá i zabarvení hlasu a styl zpěvu Emily Robison, která se zde ujala hlavního vokálu, blíží se tak k oběma zmíněným zpěvačkám až příliš, a v tu chvíli se z toho stává nevýhoda. Kdo slyšel většinu alb Shawn či Sheryl, bude postrádat určitý punc originality. I když jsem v úvodu prohlásil, že se příznivci Dixie Chicks nemají moc těšit, není to vlastně pravda. Emily Robison a Martie Maguire společně natočily natolik dobré album, že by jej neměl žádný fanoušek country jen tak minout, a to i přes zmíněnou vadu na kráse. Spojuje se totiž na něm určitý sofistikovaný přístup k tomuto stylu s jemností, melodramatickým pojetím a velkou intimitou.
zdroj: musicserver.cz